V případě zájmu o vystoupení Václava "Upíra" Krejčího na Vaší akci, neváhejte mě kontaktovat ZDE.




Denní aktualita - nemusí být vždy elita


Public TV - ukončil své vysílání - Up.Parádu - můžete mít jen na DVD
1.6.2011

Tak jsem dostal k Mezinárodnímu dne dětí hezký dárek. Public TV ukončil své vysílání. I když servisní organizace nás ujišťuje, že se vlastně nic moc nestalo, že mají silného partnera a zase se vše vrátí do stejných kolejí, ale TV se bude jmenovat jinak. Tak uvidíme prý už v srpnu. Držme si tedy palce.

 

Dva roky jsem natáčel Up.Parádu, natočil 72 dílů, cca 23 hodin čistého materiálu. Stálo mě to cca 2.000.000 Kč. Náš pořad byl víc než výchovný, a tím jsme suplovali veřejnoprávní za moje peníze. Nebylo to zcela zadarmo, protože za to jsem získal od Public TV reklamní čas, cca 4.000 x 30 sec, který jsem ale nedokázal skoro vůbec prodat. Dokázal jsem si, že to celkem umím a že nepotřebuji scénáristu, že nepotřebuji režiséra /i když mi hodně pomáhal Jirka Kučera zkušený asák, druhý režisér/ A díky Slávkovi Pulkrábkovi za kameru a svícení. I za střih Tomášovi Hlaváčkovi, který s nadšením Up.Parádu stříhal a je to také na tom vidět, jsme sehraný tým díky. Díky Vám všem, kteří jste se podíleli na Up.Parádě. Měli jsme až 2% sledovanosti, jeden díl vidělo až 800.000 dviváků. Je však zajímavé, že si toho nikdo nevšiml z těch, kteří si měli všimnout, že drtíme všechny vyráběné pořady pro děti na ostatních tv... ale všichni jste si všimli jen, že už nevysíláme, to je smutné.

P.S. Čekal jsem, že mě osloví třeba vedení ČT dětské redakce, ale to si budu muset počkat až... někam odejde

Děkuji všem ostatním, že jste se dívali...



DĚČÍN - ZOO prasata visajanská…
28.5.2011

Tak jsem uvítal nové dva přírůstky, párek prasátek, přišli z Holandska a budou si v ZOO v Děčíně pěkně chrochtat...

Vypadá to, že jsem si je ochočil, hroznové víno jim chutnalo a jejich roztomilost byla dojemná...



Křest tygrů sibiřských - kmotři: Petra Černocká, Petr Novotný a já
19.5.2011
zleva pan Ringel ml. Petra Černocká, Petr Novotný a Upír Krejčí

www.ringelland.webnode.cz

To byl zážitek, křtili jsme tygří šelmí koťata, viděli dvoutunového hrocha, vzácné bílé lvi, pumy, levharty, kozy, obří slepice, dikobraza a další zvířátka

a to vše kousek od Kolína... v Habrkovicích

Má kočička dravá a už jmenuje se Tara



UMŘEL NÁM IVO PEŠÁK
9.5.2011
poslední fotka - Chicágo - 4.3.2011

         To ráno volali, že mi Smrt vzala přítele, kolegu a polovinu Dýza Boys – Ivo Pešáka. Volal mi to jeho syn David, vzápětí telefonoval Ivan Mládek. Dlouze jsme si povídali, velmi mile, silně citově, a mně to, myslím, pořád nedocházelo…

         „Upíre, váš klip s Ivem na YouTube vidělo 5 milionů lidí na celém světě.  Jožina z bažin vidělo 30 milionů a po dnešku to číslo ještě vzroste.“

Když jsme se asi po čtvrthodince loučili, dodal Ivan: "Upíre, můžeš tuto zprávu o Ivovi dát na vědomí médiím? Volal jsem jen do ČT... Upíre, a pojďme si slíbit, že se budeme šetřit, vždyť my se pořád ženeme jak mladíci."

A pak říkal ještě něco, co není pro veřejné sdělení...

         Důvěry Ivana Mládka si osobně hodně cením a on zase ví, že jsem nikdy jeho ani jeho soubor - kterého jsem byl též členem - nepodrazil. Což v naší branži je dost ojedinělá událost.

         Pak přijela TV Nova na Václavák, kde jsem zrovna stříhal další díly Up.Parády na Public TV, a já jim řekl: „Odešel velký kus srandy tohoto národa, určitě jste si všimli, že humor dnes hodně zesmutněl.“ Tohle pak šlo v hlavních zprávách. I ten klip Dýza Boys, který jsme si zaplatili sami, a díky němu byli zpívat až v Chicagu. Potom mně všichni děkovali, jak jsem to hezky zařídil...   

         Ano, bylo to důstojné. Kvůli Tobě, Ivo Pešáku. Škoda, že jsme si nestačili ještě říct tolik další srandy, která s tebou neměla konce. Měl jsem Tě moc rád.

I za to, jak´s mě na jevišti hlídal, abych nezpíval falešně, a jak jsi mě napomínal, když jsem se rozjel, a hrál si na velkého zpěváka: „Upíre, nedělej tam ty kudrlinky, je to blbý!“

         Pak se na mě vysypala lavina telefonátů, sms zpráv a mejlů... i z toho Chicaga, kde jsme spolu nedávno byli. A já si myslel, že jsem silnej chlap, a přitom mi hrčelo z očí, jako by prdlo potrubí, a ještě teď dokapává, jako by špatně těsnilo...

         Děkuji moc vám všem za projevenou lítost, včera poprvé jsem si uvědomil, že mi byl Ivo víc než kamarád, byl víc než člen rodiny. Byli jsme si hodně blízcí, jednak jsme se znali díky Ivanu Mládkovi od roku 1979, a pak jsme spolu točili jedenáct let Country zábavu. A nakonec si vymysleli duo Dýza Boys.

         Děkuji Ti, Ivo, škoda, že už nenatočíme další CD, o kterém jsme přemýšleli… Škoda, že žijeme v takovém státě, kde si kulturtrégři málokdy všimli, že dva starý vousatý pitomci zpívají disko a ještě je to baví! Říkali nám Duo Sketmen nebo Disko ZZ POP a taky Diskotékoví dědečkové.

         Kdy jsem s ním naposledy mluvil? V bulváru napsali, že jsem řekl, že Ivovi uřízli pár prstů na nohou. Hned 24. března mi volal: „Upíre, proč kecáš do novin takový blbosti?“ „Ivo, promiň, ale já jim nic neřekl, jen to, že jsme byli v Chicagu, vždyť já nevím, jestli je to pravda nebo ne. Hledej zdroj v nemocnici, odtud ty informace asi mají...“ „Máš pravdu, bulvár lže, promiň.“ A já jsem byl moc rád, že Ivo pochopil, že bulvár zase kecal blbosti, a těmi dělá nepříjemnosti i mezi kamarády.

         Naposledy mi Ivo psal v pátek 6. května: „Upíre, sobotní kšeft zruš.“

V pondělí 16. května ve 14 hodin se s Tebou, Ivo, přijdu do kostela sv. Jakuba na Zbraslav rozloučit.

TVŮJ Upír Krejčí - KAMARÁD



4.5.2011 - jsem zpíval pro Parlament a Senát ČR a Tomiu Okamuru
4.5.2011

Tomio Okamura pokřtil svoji novou knihu. Prý… jak vládnout

Můj velký kamarád, Čech s japonskou krví Tomio Okamura, je prý nejčtenější na blogu iDNES.cz.  A to vydal knižně, za kmotry knize šly předsedkyně poslanecké sněmovny Miroslava Němcová a sedminásobná olympijská vítězka Věra Čáslavská a knize na její pouti ke čtenářům požehnal pražský arcibiskup Dominik Duka.

O zábavu křtu se postarali, Ivan Hlas a dívkami obletovaný zpívající bubeník Vítězslav Vávra. A já Upír Krejčí, zpíval jsem i za Ivo Pešáka - Dýza Boys, měl jsem překvapivě úspěch… všem se to snad i líbilo, usoudil jsem i s toho, že mě poděkovala paní Miroslava Němcová i president Hospodářské komory Petr Kužel, ale to je vlastně kamarád, a kamarád Petr Bradský poslanec, a další politici napříč různých politických stran. Moderal Standa Berkovec.



Co jsem napsal o Chicagu - DYZA BOYS
1.4.2011
Dýza Boys na letišti v Chicagu

Václav Upír Krejčí - Co jsem napsal o Chicagu - DÝZA BOYS  /VYJDE V KNIZE RICHARD SACHR - ÚLETY/

„V úletech se vyžívám. Připadá mi, že vlastně vše, co dělám, jsou úlety. Například děti – Kristiana a Klára – pořízené ve stáří s o 17 let mladší ženou. A to bude (ú)let bez důchodového odpočinku přímo do rakve! Dále vysílám televizní Up.Parádu, kterou si sám financuji. Chci postavit megalomanskou Ulici legrace. Hodlám natočit hraně-animovaný seriál s Petrem Pivrncem Urbanem. A když se mi toto všechno podaří, bude to taky pěkný úlet... a konečně snad finanční přílet,“ rozpovídal se komik, herec, zpěvák, spíkr, spisovatel, scenárista, textař a dramaturg Václav Upír Krejčí, jenž se prosadil se skupinu Mimtrio, působil i v Divadle Františka Ringo Čecha, GAG Borise Hybnera a zájezdové šou Ivana Mládka. Osm let hrál na bicí v různých kapelách a se skupinou Brutus natočil hudbu k filmu Indiánské léto. S kolegou Ivo Pešákem založil duo Dýza Boys, které hraje hlavní roli v následujícím příběhu.

Úlet na entou aneb Dva staří komici si vyjeli do Chicaga

Rok trvaly námluvy s Tomasem, který toužil mít ve svém Bistru Grand v Chicagu v USA ve státě Ilinois seskupení Dýza Boys… A nakonec se to povedlo, Ivan Mládek měl toleranci a pochopení pro Iva a mě: „Hele, Upíre, važ si toho, že ti Iva půjčuju, ale vrátíš mi ho do osmého března. To začínáme točit nový sranda seriál na Barrandově, kde taky hraješ. A moc si nezvykej, takhle často a tak daleko ti ho půjčovat nebudu, hahaha!“ Poděkoval jsem a začal zařizovat vše potřebné. Už to čtyřměsíční zařizování byly galeje. Denně s Tomasem maily a esemesky… Naštěstí se vše dá vyplnit a vyřídit přes internet, dokonce i zaplatit poplatky.

A nakonec nastal den odletu, báli jsme se té dlouhé cesty oba. Vždyť to znamená jen ve vzduchu strávit dvanáct hodin letu. Plus dvě hodiny před odletem na letišti, dvě hodiny na přestup, tam přes Düseldorf a zpět přes Curych. Takže skoro celodenní facha. Vlastně dvě fachy – tam a zpět.

Až do Düseldorfu se toho tak moc nedělo. S Ivem si máme pořád co povídat a Ivo je ten, který šíří okolo sebe pohodu, a je to studna nepřeberných historek, rád je poslouchám. A vlastně i na nové historky jsem se těšil. „A jsme v Düseldorfu, to mi zní jako město čerpacích stanic, kde čepujou jen dízl.“

Ivo nereagoval a zapnul mobil. Nervózně do něj ťukal.! „Vyťukal jsem třikrát správně PIN… a teď to po mně chce PUK!“ – „Ivo, tak to je dobrý, zablokoval sis mobil.“ – „Kruci, já říkal Miladě, ať nepřecházíme k jinýmu operátorovi, asi mi tam nedal ten PIN, na kterej jsem zvyklej!“ zoufal si Ivo. „Tak já Miladě napíšu, že na příjmu budu jen já, aby neměla strach.“ To jsem udělal a napsal i mé Zuzance, poněvadž chtěla, abych ji informoval o každém pohybu, je také tak zvyklá. Byl jsem rád, že alespoň já mám spojení s domovem...

Dostal jsem od Tomase esemesku, jestli jsme na cestě. Na tu jsem mu ještě stačil odepsat, oddechl si. A my pak nastoupili do obřího letadla, v němž si komfort podává ruku s vymožeností. V řadě sedí osm pasažérů a každý má před sebou televizi, dostane sluchátka, a jídla a pití kolik potřebuje. My jsme si dali pivo, k tomu slané tyčinky a z letadla si udělali hospodu.

Letadlo odstartovalo směrem k našemu vytouženému cíli. Ivo, když si sedal, ulomil páčku držáku na nápoj, naštěstí jen tu páčku, protože to vypadalo, že vyrve celé to sedadlo i s tou ženskou, co seděla v ní.

A od té doby si Ivo začal stěžovat: „Asi jsme nikam neměli letět, všechno je proti nám. Já jsem tak rozhozenej z toho mobilu, z tý páčky, a snad se za celých deset hodin letu ani nevyčůrám.“ A tak jsem se snažil situaci odlehčit trapnou filozofií: „A já si zas připadám, že jsem dítě, které vyhodili do vzduchu a já ne a ne deset hodin spadnout. Jsem zabalený v zavinovačce, ve které se nesmím ani nemůžu pohnout. A to mám docela dost nalítáno a ten stav ve vzduchu se nemění. Hučí mi v hlavě, v uších k prasknutí, v žilách tlak tak na doraz, že bych potřeboval pustit žilou. A lehký strach z pádu.“ A do toho Pešák zařval: „Hele, mně se posraly i hodinky, a doufám, že mi neupadne noha… jak mě bolí.“

Raději jsem to nekomentoval a pustil si film. Po chvíli jsme si uvědomil, že neumím žádnou z nabízených řečí, tak jsem začal z 90 cédéček vybírat jedno za druhým a poslouchat je. Začalo mě zajímat, jak jsou na tom ostatní pasažéři – každý si na své obrazovce pouštěl něco jiného. Ivo si na té svojí naladil pohyb našeho letadla s čísly 11.000 metrů nad mořem, 790 km/h a odpočítávání kilometrů do cíle – z 7.230 km zbývalo jen 5.320 km, a to už bylo optimistické. A na to čučel celou cestu…

Ivo zase za delší čas vykřikl: „Hele, teď jsme nad Grónskem.“ – „Taky se dívám. To je divný, jakým složitým obloukem letíme, co?“ Zvednul jsem okenní roletku, „Málem jsem oslepl!“,  byl ostře bílý záblesk sněhu. „Mě napadlo, že mý holky jsou na Mísečkách a lyžujou, takže teď jsme všichni vysoko… ony jen na horách, hahaha.“ Ivo nereagoval. Asi bych taky nereagoval, kdyby to řekl on, nevím. A v tom začaly motory tak strašně kvílet. „Ty motory řvou jak tisíc hladových nepodojených krav.“ – „Asi prolítáváme zmrzlým mrakem a ty turbíny drtí led jako mixér a vytváří ledovou tříšť, která dopadá na Grónsko, aby se asi globálně neoteplovalo.“ Ivo se začal bušit do čela: „Ať mi někdo vysvětlí, proč tam letíme? Vždyť už to v šestašedesáti letech nemám zapotřebí. Nebo chceš, abychom si začali budovat kariéru v USA? To se ale nedoplatí! To jim řekni.“

Tak jsem si rychle vzal sluchátka a poslouchal dál zpěváka Prince. Ivo usnul. Po hodince se probudil se slovy: „Jdu zkusit zas, jestli ze sebe něco vymáčknu.“ Když se vracel, usmíval se. Povídám mu, taky nadšeně, poněvadž mám rád, když se Ivo směje: „Tak dobrý?“ Odpověděl: „Asi jo… šel jsem na jinej záchod a tam jsem si tak nemusel vylamovat hlavu, možná, že to bylo tím.“

Díval jsem se na jeho monitor, a koukal na časy odletu a příletu. „Víš, co je, Ivo, paradox? Že jsme z Prahy odlétli v 9.00 a v Chicagu přistaneme ještě ten samý den ve 14.00 odpoledne…“ Během letu nám nosili mňamky, Ivo si vždy k jídlu vyndal velkou kuchyňskou utěrku a dal si ji pod bradu. Skoro mu nedosáhla k pupíku. „Hahahaha, to je velkej bryndáček, hahahaha.“ – „Aspoň se nepokecám, uvidíš, co všechno zachytí.“ A v tom se mi ta horká pizza v ruce roztančila a já si ji prdnul přímo na čisté triko. „Hahahaha, tak teď jsi pochopil, proč tu utěrku mám.“ A trochu se pousmál… Jako táta, který mě dlouhodobě vychovává, a je to stejně k ničemu… Ivo dojedl, a  když odnesli nádobíčko, začal utěrku prozkoumávat: „Podívej, co toho zachytila…!“  „Opravdu, to jsem nečekal“ v tom se vše co v utěrce bylo vysypalo na svetr, který se neměl ušpinit, tak to byl s tou utěrkou zbytečnej manévr. Ale toho si Ivo naštěstí nevšiml, přeci jen si přes ty svoje krásné velké vousy nemůže vidět. Začalo mi víc praskat v uších… „Začínáme klesat…!“ – „Jak to víš?“ – „Podívej, jednak jsme už nad Michiganem, a druhak mně praská víc v uších!“ V tom se rozsvítil ukazatel, že se máme připoutat a kapitán letadla nám něco říkal. „Takže jsem měl pravdu.“

Ten obří železný pták přistál. Na to, jak je těžký, to něžně žuchlo na ranvej, za tou velkou louží. Po příletu jsem hned zapnul telefon… A začali jsme procházet ty kilometry chodeb směrem k východu… vlastně také pro bagáže. „Kudy máme jít?“ ptal se pomalu jdoucí Ivo. „Ty nohy mi v letadle pěkně otekly a bolej, daleko nedojdu.“ – „Nevím, kam jít, mají to tu nějak blbě značený…,“ odpověděl jsem. Ivovi, se šel ptát policajtů, kteří se tam opodál dobře bavili, než je Ivo vyrušil. Pozoroval jsem je… Když k nim došel, zvážněli, něco jim gestikuloval, ale nic moc neříkal. Oni jen krčili rameny. Když mě došel, bylo mi blbé se ho zeptat, co se ptal, když vím, že je na tom s jazyky stejně jako já. „Blbci, proč se nenaučili česky…“ Tušil jsem, že to nebudeme mít jednoduché… Ale raději jsem varoval: „Ivo, nesmíme je provokovat, ani dělat naše pověstné srandičky.“ Po chvíli Ivo odsekl: „Pokusím se…“

Vyndal jsem pozvání. „Tady mám náš trumf, snad se na to chytí.“ – „Co to je?“ ptal se Ivo. „Nenechal jsem to náhodě a požádal, aby nám napsali pozvání.“ – „To jsi dobrej.“ – „Ale teď si uvědomuju, že nevím, co tam napsali…“ – „Takže jedeme na pohřeb!“ – „Hahahaha,“ rozchechtal jsem se na celé to ticho v průšvihovém napětí. I ostatní policajti se na nás podívali. Před námi stála rodinka hluchoněmých, kteří gestikulovali, takže bylo jasné, že oni se nesmáli.

„Všiml sis, Upíre, že poznali, že jsi komik?“ vrátil mi úder Ivo. Ale nevšiml si, že se postavil za bezpečnostní zónu tak, že několik policajtů vystartovalo a odhánělo ho zpět, za bezpečnostní zónu. Ivo to nechápal, reagoval pomateně, vysílal na všechny strany gesta a výrazy ve smyslu: Co blbnete!? Já nechci dělat problémy... V duchu mě to bavilo a byla to taková mini americká groteska, tušil jsem, že asi s blbou pointou. Bylo vidět, že pohár americké trpělivosti začal přetékat.

Ivo šel k okýnku první… Toho odbavovacího policajta s Ivem jsem hlídal, a snažil se odzírat alespoň gesta, strašně moc jsem přemýšlel, co si můžou říkat. A už to přišlo, Iva se začal ptát. Ivo neodpovídal a rovnou křiknul na mě: „Hele pojď si to vyřešit, on se mě na něco ptá!?“ – „Ivo, promiň, ale já tady odsud, za bezpečnostní zónou, mu moc nerozumím.“ – „Já myslím, že mu nebudeš rozumět ani tady odsud.“ Policajt udělal gesto, abych přišel. Bez vyzvání jsem mu dával pozvání. Četl ho… A udělal to, čeho jsem se bál, začal mluvit… „Mluví anglicky?!“ – „No, tady všichni mluví anglicky, ty vole. A asi od nich nic jiného nemůžeš čekat.“ Ivo mě v tom nechal. Navíc přidal: „Ty jsi chtěl, abychom sem jeli, tak se starej!“ A já z dálky slyšel tisíce nesrozumitelných slov „…inblesimblblble …braaaader?“ A najednou tomu jsme rozuměli. Tak jsme oba kývali, že ano…

On v tom papíru, který jsme měli již z domova důkladně vyplněný, zaškrtl, že nejsme v rodinném vztahu… A v tu chvíli jsme si uvědomili, že kecáme… „Ivo, on se ptá, jestli jsme bratři.“ A oba jsme se okamžitě opravili: „Sorry nouů bradrs,…“ Jenže on rychle vstal a udělal výrazné gesto: pojďte za mnou. Ivo prohlásil suše: „A je to prdeli, já ten let nazpět nepřežiju.“ – „Vydrž…!“ snažil jsem se odvrátit hrůzu, ale nebylo to k ničemu, v duchu jsem si říkal, jestli se rozhodli, nic je nezvrátí.

No, dusili nás dost… Nebudu popisovat naše nadávky na účet jejich celní policie, někdo by to mohl vzít jako rasismus. Ale připadalo mi, že je to naopak… „Hele, Upíre, víš, co mě napadlo? Že oni nechtěj, aby my dva krásní vstoupili na území Indiánů. A víš, že nechci zažít tanec s vlky?“ – „Ivo, to jsou zatím jen plky….“ Ale pusa se mi zaklapla. Uvědomil jsem si, že vypadá, jako by nám to bylo jedno, jestli pojedeme domů!

Ivo přestal kecat, a já nasadil tvář smutného pejsáčka. A ten policajt uvnitř se nás dokola ptal a zase ptal… A my pořád odpovídali jen: „Ajm sory andount andestend, from ček…“ Naštěstí to po půl hodině vzdal… A my vyčerpaní – po cestě a po té prudérii – potichu zvolali, aby nás neslyšeli: „Huráááá!“

Vyšli jsme před budovu letiště a byli v očekávání, kdo si nás vyzvedne. Vyndal jsem fotoaparát, že si udělám pár snímků. „Vzal jsem i kameru, ale nesmím točit a fotit zároveň, není dobrý pak ani jedno. Tak teď budu fotit.“ Chtěl jsem ho nastartovat a stále tma. „Co je?“ – „Zase něco nejde?“ suše okomentoval mé snažení Ivo. Otevřu dvířka foťáku, kde se nachází karta a baterka. „Tak to je výborný, já jsem si doma dal nabíjet baterku a nechal jsem to tam i s tou nabíječkou.“ „Tak je to vyřešené, budeš jen filmovat.“ V tom k nám přistoupil usměvavý mladý muž. „Ahoj, jsem váš strejda Mário… To jsem já, který vám poslal pozvání na křtění mého měsíčního syna… který mezitím zestárl a je mu jedenáct let. Hahahaha!“ – „Tak to je dobře, že mezitím nezemřel a my nejedeme na pohřeb,“ glosoval Ivo. Strejda se ptal: „Na jakej pohřeb?“ – „Nic, nic, to by jste, strejdo, stejně nepochopil…“ – „Co že vám to trvalo tak dlouho?“ zajímal se. A tak jsme mu celou peripetii vyprávěli. „Oni jsou schopni všeho, nedávno přiletěli rodiče mého kamaráda, tátu pustili a mámu poslali domů. A když tě uvážou želízkama k radiátoru, tak na sto procent letíš domů prvním letadlem. Ivo se zastavil a funěl.

„Počkejte, mě fakt bolej nohy, já si musím udělat pauzu.“ Tak jsme na Iva počkali…

Mezitím došel Tomas. „Ahoj, tak jsem rád, že jste tady. Já jsem Tomas, jak se máte?“ A Ivo, i když byl dobitej, řekl konečně něco pozitivního: „Teď už dobře! Máte pívo?“ – „Piva budete mít, kolik budete chtít, a hlavně českého, mám v hospodě čtyři druhy.“ – „To mě uklidnilo, tak jedeme.“ Ivo mě tak potěšil, že se mi snad orosily oči místo půllitrů.

Tomas nás naložil do japonského džípu a vyrazili jsme. A začal se tak nějak omlouvat. „Zvolili jsme raději ubytování v penzionu. Mohli jste spát u nás doma, máme pokoje i pro hosty, ale takhle budete mít větší soukromí. Chcete půjčit auto? Mám tři, jedno mi chybět nebude.“ A my oba vyštěkli: „Nééé!“ – „Jasně, budeme pro vás jezdit a budeme se o vás starat.“ – „Ano, jako o dvě přestárlá miminka,“ snažil jsem se s humorem vysvětlit, koho si vlastně pozvali. A podle všeho, co jsem za tak krátkou dobu vytušil, nabyl jsem dojmu, že jsme v těch nejlepších rukou. „Támhle ta krásná dáma čeká na mě?“ – „Taky, to je má přítelkyně Lea, která se o vás bude starat a ubytuje vás. My se strejdou máme ještě nějaké povinnosti. A sejdeme se, jak budete chtít.“ Naše auto zastavilo u jejího. „Leo, ubytuj kluky a dohodni se, kdy se uvidíme. Pánové, zatím…“ A odjeli.

„Tak tady spíte. A budeme rádi, když se uvidíme v sedm večer – zveme vás na večeři.“ – „A na české pívo…,“ doplnil jsem já. Lea odešla a Ivo pokračoval a vlastně měl pravdu. „Upíre, koukni na hodinky, jsou čtyři hodiny, už teď jsme na nohách od pěti hodin, kdy jsem vstával, a pak odjezd na letiště a ty lety… Vždyť už je půlnoc.“ – „Ivo, já musím jít, musím všechno vidět, kde budem hrát. A oni se na nás těší. Já musím, jsem vedoucí zájezdu. Ale, Ivo, ty tu zůstaň, a jdi spát.“ – „Tak to jseš kamarád, dík, já jdu hned! A ty to vydržíš?“ – „Já jo, mně má žena Zuzanka říká, že jsem terminátor.“ Ivo Pešák šel spát... A já začal potichu čekat.

To čekání bylo pro mě ale hezké, já vlastně čekám rád, já to čekání vyplňuji vymýšlením a srovnávám si myšlenky… a říkám si: Jé, to je krásně na světě a kde to teď jsem, joooo, v Chicagu… a s dobrejma lidmamamamamama…

Ty tři hodiny jsem dělal všechno proto, abych neusnul, a pak šel dolu. Přijeli, já omluvil Pešáka, a Lea řekla: „Netušila jsem, že přijdete i vy.“ Byl to krásný večer, či pozdní české ráno, dostal jsem najíst a také české pivo. Na pokoj jsem se dostal v šest ráno našeho času. Takže 24 hodin na nohou.

Pátek bylo volno. A nabídli nám výlet. „Já nikam nejedu! A když pojedu, tak budu sedět v autě. Nic nemusím vidět, všechno jsem viděl, když jsme tu byli s Mládkem,“ nekompromisně začal Ivo.

Nakonec jel také. Vyprávěl, co kde s Mládkem zažili a co viděli. Nakonec chodil skoro všude. Jak jsme si sedli do auta, vyndal jsem kameru a točil. „Doufám, že nám ten dokument o návštěvě USA a Chicaga pošleš,“ prosil Mário. „Jo, jenže jsem si sednul dozadu, a tak po mně nechtějte, abych vám ukazoval, co vidím.“ – „Tak, jak to půjde, přesedneš si!“ – „Tak jo. A už předem se omlouvám, že dokument nebude nic moc, jednak se mi třese ruka a navíc ty vaše silnice, to je ještě horší než u nás.“ – „To jo, nějak tu na to kašlou,“ postěžoval si Mario.

Lea spustila auto výklad, jenže než jsem pokaždé stačil zapnout kameru, bylo po všem. „Chicago je třetí nejlidnatější město v USA, nachází se ve státě Illinois u Michiganského jezera, tam se pojedeme podívat.“ Cestou Lea a Mário vyprávěli, co vidíme a co uvidíme. „Upíre, já tu zastavím a vyběhneme se podívat na „fazoli“, tu musíš vidět. Je to centrum Chicaga.“ A tak jsem ji viděl tu „fazoli“. „Ten Mr.Bean musí být šťastný, že tu má pomník. A když ho odhalovali, Beana pozvali?“ – „Ne, myslím, že ne, hahaha. Ale jmenuje se to Cloud Gate a The Bean je pouze přezdívka.“ Když jsme došli k té velké, leskle zrcadlové záležitosti, taky jsem se choval jako malý kluk, který se vidí v deformujícím se zrcadle. Nechoval jsem se tak jen já, všichni, co tam byli, se tak chovali. Všichni se chtěli se skulpturou fotit. „Teď se nacházíme v Millenium Parku, a támhle v tom amfíku mluvil Obama, když byl zvolenej.“

„Je to nádherný, jakou to má najednou jinou dimenzi. Odrážím se v tom já i okolní mrakodrapy a vlastně všechno, i ti pózující turisti s foťáky. Jo, Mário, dík, z té fazolééé jsem nadšenej.“ – „Původně měla stát jeden milion dolarů a nakonec stála devět milionů.“ – „Aha a já myslel, že tunel Blanka je ojedinělá prodražená stavba, a ono je to v celým světě.“

„Zítra v noci se pojedeme podívat na John Hancock Center, mrakodrap se sto poschodími, vysoký 344 metrů. A z devadesátého čtvrtého patra je krásný noční výhled.“ Ale pak jsme tam nejeli, bylo tak hnusně, že mrakodrap byl vidět jen do padesátého patra…

„Támhleta úžasná hladká tmavá věž Sears Toner se tyčí k obloze do výšky 443 metrů. Byla dostavěna v roce 1973. Má 110 pater. Každý den tam pracuje 16.500 lidí. My vyjedeme výtahem do sto třetího patra. Ten tam jede osmdesát sekund. A kdo bude chtít, postaví se v tomto patře, na skleněnou lávku, která stojí doslova vedle budovy … A až budeme čekat na  výtah frontu, můžete si přečíst, že mrakodrap má 16.000 oken a cca 2.800 schodů a ty nejsou ledajaké, jsou sportovně slavné. Je to právě ona věhlasná budova, ve které se běhá závod,“ pokračovala naše krásná průvodkyně. „Je to nádhera vidět z ptačí perspektivy Chicago.“ „A co jdete se postavit na tu skleněnou lávku?“ Mário, Tomas i Lea provokovali. „Jasně! I když mám staženej zadek jdu! A dokonce zavoláme domů!“ Zavolali jsme z mobilu Lei. A jeli jsme zase dolů.  

Pak jsme nasedli do zaparkovaného auta v mrakodrapové garáži. „I na auta tu jsou mrakodrapy?“ zeptal jsem se. „Ano a to je tu největší byznys.“ – „To chápu, autům se nemusí svítit, nemusí topit, auta neremcaj, nestávkujou…,“ pokračoval jsem s komentářem, když jsem si zapnul kameru a zjistil, že záběry nejsou nic moc.

„Teď jedeme do Navy Pier, to musíte vidět. Leží u Michiganského jezera, to je náš takový malý sladkovodní oceán uprostřed Chicaga. A Navy Pier je místní zábavní park s ruským kolem, spoustou krámků pod střechou, stálou výstavou moderních vitráží, dokonce je tam i čtyř-vitráž  Alfonse Muchy, zrcadlové bludiště a mnoho sálů pro koncerty. A taky jedno divadlo, kde se hraje jen Shakespeare, a mnoho dalších atrakcí…“ Bylo to úchvatné, něco takového Praze chybí. „Moc vám děkujeme, přátelé, za tak krátký čas jsme toho tolik viděli, až až.“ – „Ani mě to neunavilo,“ dodal Ivo. „A teď se s chutí najím,“ řekl, když jsme usedli do baseballové restaurace na pozdní oběd. „Moc ale nejezte, aby vám zbylo místo na večerní žranici. Jdeme na brazilské steaky!“ – „Tak to si dám jen pivo,“ změnil jídelníček Ivo.

„Tak tady bude ta úžasná žranice… Texas de Brazil – Churrascaria... Je to asi dvacet kilometrů od Chicaga.“ Na stole jsme měli pro mě sympatický vynález – „kolečko“. Z jedné strany červená barva – prosím NE, už nemůžu jíst, a z té druhé zelená – doslova hrňte to sem. A pánové se předháněli a na obřích železných jehlách nosili steaky i jinak upravená masíčka, rozbífy i pikantní párečky, a to nebylo vše, ještě jsme si chodili k rautovému stolu, kde jsme ochutnali vše, co nabízeli. Asi třicet druhů salátů, sýrů, mořských pochutin, různě nakládaných zelenin, masíček... No, ještě teď se mi sbíhají sliny. „Tak tedy velký dík! Mňam! Takhle už jsem se dlouho nepřežral.“   

Byla sobota, dopoledne jsem si střihnul představení pro americké děti mluvící česky. Ano, americké, protože se prakticky i teoreticky narodily už v USA! Hrálo se mi dobře… Přišel se podívat i Michal Pleska z Rakovníka, se kterým jsem hrál v několika kapelách. I v té poslední, než emigroval, v Brutusu.

A večerní představení, ze kterého jsme měli s Ivem dost obavy, až velkou trému. Nakonec vyšlo výtečně. Bavili jsme lidi, kteří se chtěli bavit. Navíc to bylo publikum, vychované a byli vděční. Tomas si je hezky vychoval: „Ano, pracuji na tom dlouho, náš divák musí být též kulturně vychovaný. A to oni jsou.“ Bavili jsme je. Zpívali Dýza Boys, vyprávěli o Mládkovi, Sovákovi, vyprávěli fóry, a šlo to samo.

Jsem rád, že jsem po letech zažil, co jsme s Mimtriem zažívali každodenně: úspěch, smích, slávu, prostě tak jak to opravdově má vypadat, díky! Což se pomalu u nás doma vytráci.

Po vystoupení, které trvalo dvě hodiny čistého času, i evropského, jsme se s diváky čtyřicet minut fotili. „Tak dlouho se tu nefotil ani Karel Gott!“ vykřikl někdo z davu, z té dlouhé fronty zájemců o fotku s námi na památku. Když jsme si šli sednout k našemu stolu s majiteli a kamarády, každou chvíli si k nám ještě někdo přisednul a osobně poděkoval, někdo přidal něco zajímavého, jako třeba brýlatý malý zakulacený sympaťák: „Byli jste výborní, dík!“ – „Děkuji za pochvalu, vy diváci jste byli taky výborní!“ – „Já tady jezdím s kamionem, týdně udělám osm tisíc kilometrů, vydělám pět tisíc dolarů a jsem tu jedenáct let, ale taky tak dlouho jsem neviděl dceru…“ – „Jak to?“ Tak to mě začalo zajímat, mě vůbec osudy lidí zajímají. „Vzal jsem si ženu, narodila se nám dcera a neměli jsme prachy. Tak jsem odjel sem, abych ty prachy vydělal…“ – „A proč si tu tak dlouho?“ – „No, chtěl jsem za tři roky vydělat hodně peněz a hned se vrátit, ale ono to tak rychle nešlo. Navíc mám drahého koníčka – elektroniku, letadýlka a helikoptérky na dálkové ovládání. Tak už tady asi zůstanu.“ A v tom ho Mário vyhodil. „Taky dobrej úlet. Vyrazil mně tím dech!“ povídám Máriovi. A snad tu pusu mám ještě teď otevřenou. „Chcete nějakou zábavnější společnost, třeba dámskou návštěvu?“ – „Ano, jasně! Sem s nima! Já dámskou návštěvu nikdy neodmítnu. Na rozdíl tady od pana Pešáka, který tvrdí, že je na spodek už mrtvej! Hahahaha.“ A Mário opravdu přivedl tři krásné mladé dívky… Byly veselé a rozjívené, se zájmem o nás dva. „Ahoj, kluci! Byli jste bomba! Smíchy jsme málem umřely.“ – „Dík, jste moc milé!“ A hned jsem je začal zpovídat… Jenomže disko hudba, která šla po nás, tak řvala, že jsem toho zase moc neslyšel… „Ty jseš mi dost sympatická, máš krásnej vysokej hlásek, který nad tou řvavou vyčnívá! Tobě jediné rozumím a dobře tě slyším!“ A to jsem ostatní dvě rozesmál. „Ta má tak pronikavej hlas, že se nedá normálně poslouchat! Hahahaha! Tys to vystihl.“ – „A co tu děláte?“ dál jsem se zajímal. „Já jsem kosmetička v salónu krásy, to snad není vidět?“ – „A já, ječivá, studuju…!“ – „A já to neřeknu!“ – „Tak si to nech, ať jseš pro mě tajemná! A, hele, ty ječivá, to nechodíš ani na brigády?“ – „Ne, proč?“ – „No, to máš tak bohatý rodiče? Že tě tu uživěj!“ – „Ne, támhle ten, můj milej!“ – „Ten je bohatej?“ – „No, on si mě našel na Facebooku a nabídl mi, že když s ním budu žít, tak mě bude živit a můžu chodit do školy, jak dlouho budu chtít!“ – „Do padesáti?“ – „No, hahaha, třeba,“ překvapila mě ta krásná dívka. Prostě některé ženské vědí, co chtějí, a udělají pro to vše. Chtěl bych být také mladý. A ony byly moc slaďoučké, miloučké, a mně to dělalo dobře, jak se o mě zajímají a se mnou si povídají. Do postele jsme se dostali až s ranním rozbřeskem a sami.

Druhý den byl volnější, chtěli jsme ještě něco vidět a něco si koupit, ale nakonec jsme si ještě užívali atmosféru slávy v Grand Bistru, pili pivo a jedli skvělé jídlo a smáli se.

A pak už jen odjezd na letiště, velké loučení. A celkový dojem z toho výletu za velkou louži? Měli jsme pocit, že jsme byli navštívit naše nejlepší rodinné příslušníky. Byl to fakt hodně skvělý, americký úlet…



DÝZA BOYS - ZPÍVAJÍ V USA - CHICAGO 5.3.2011
13.2.2011

 

Vážení a nejmilejší... je to neuvěřitelné...

sand víc nás maji rádi mimo tuto Českou kritickou republiku...

DÝZA BOYS V USA - zazpívají v CHIGAGU

Hurá...



Shrnutí a přání…
31.12.2010

 

Shrnutí a přání…  Smutek, veselí, naštvání, radost a snad naděje….

 

Rok 2010, - smutek -, že mě odešlo skvělých kamarádů a přátel

Ty nejznámější, Petr Muk, Mireček Dlouhý, Doktor Plzák

A panu Plzákovi, jsem napsal poslední dopis /viz.níže/

Kde se zamýšlím nad tím co říkal… a teď na to navazuji.

- naštvání - Chtěl bych, aby se to všechno tolik nepřehánělo…

A dovolte jen  krátce a to určitě není všechno…

……….

Je moc čerpacích stanic

Moc velkých prodejních řetězců

Moc restaurací a moc hotelů…

Moc politických stran a málo voličů

Moc špatných řidičů, Moc špatných silnic a ještě horších dopravních značení a to všechno vyrábí agresivní řidiče

Moc spěchu a málo klidu,

Mnoho nepoctivých, které si to můžou odvolit protože společnost jim to trpí…

 

Moc blbců, a globálně slušných zlodějů

A nás málo normálních, které za ně moc draho a zbytečně platíme

- Naděje - A nerad bych, aby příští rok jsem kvůli tomu všemu … nežil ale přežíval…

- Radost - Proti tomu samozřejmě budu bojovat…

A nejen svým pořadem pro děti na Public TV

Jmenuje se Up.Paráda

Kdo by chtěl tak www.uptv.cz

 

Tak hlavu vzhůru, nenechme si kazit náladu špatnostmi… i poplašnými zprávami o počasí, a blbé náladě…

Nenechme na sebe pouštět negativní energii… a zastrašování lobistů… že to či ono je zrovna nezdravé…

- Přání -  A proti všem a všemu jen s úsměvem…

 

Tak říkejme si navzájem jak se máme rádi, jakou skvělou rodinu máme, a vy co máte děti, tak je nezapomeňte víc chválit než kárat

 

A žijme! Vždyť život je báječný, s přáním ať těch škrtů není moc a hlavně nebuďme škrti



Miroslav Plzák
13.11.2010

V televizi zuří exhibománie…, připomíná mi to socialistické přehrávky umělců na Pragáči i PKS, kde porota rozhodovala, kdo smí vystupovat-hrát, a kdo ne, a když… tak za kolik… A jedno předznamenání… pak pochopíte, „…nejsem spokojený, že se všechno v takové míře přehání…“ Proč tolik stejných pořadů, tolik nových umělců… Že by co Čech, to umělec?

A navíc neměl bych tu sedět… zítra mám premiéru nového představení pro děti Up.Paráda natáčí v Divadle Metro, v Praze… a já nedomýšlím a neučím se.

Zalezl jsem si k počítači a vzpomínám na PANA  MUDr. MIROSLAVA PLZÁKA, CSc.  Protože když jsem si ráno přečetl že nám zemřel. Zasáhlo mne to i mě zemřel, umělecký přítel, kolega, zdali to tak mohu napsat… cítím to tak.

Kde všude jsem se s ním viděl, kolikrát jsme spolu seděli při nějakých společných vystoupeních… 

Několikrát jsem ho vezl v autě, jednou do Brna a zpět… vezl jsem i jeho přenádhernou a víc než skvělou ženu Emílii, která musela sedět vzadu, protože jak řekl… „Sedni si dozadu, já si sednu vedle pana Upíra, my chlapy si máme co říci.“ A když se vmísila do našeho rozhovoru, „Prosím Tě, Emílie, nech panu Upírovi větší prostor…“ A já jsem byl tak vděčný, za to, že pana Plzáka můžu vést, a že mi dává ten prostor. Na zpáteční cestě jsem je oba požádal, jestli jim nebude vadit, že si zajedeme do Mirošovic a tam naložíme ženu Zuzanku, bylo to přeci jenom před půlnocí… Oba okamžitě souhlasili, „To musíme, a navíc se rádi poznáme s vaší ženou Zuzankou“ „Miroslave, já ji znám.“ „Vím Emílie, z bulvárních časopisů…“ reagoval s humornou nadsázkou pan Plzák. Když jsme přijeli na chalupu, oba jí přivítali jako nejvzácnějšího člověka. „Rozsviťte mi na ni dálková světla, ať si jí prohlédneme.“ Když vystoupili… pokračoval „Oněměl jsem, jste opravdu krásná, paní Zuzanko.“

 

Při těch cestách, v různých šatnách, dozvěděl jsem se toho mnoho. A co nejzajímavějšího řekl? Tak něco za všechna ta moudra…

„Pane Upíre, nejsem spokojený, že se všechno v takové míře přehání. Kdyby se to tak moc nepřehánělo, možná, že bychom měli i drogové restaurace. Jste překvapený, kdysi dávno, byl jsem mnohem mladší, chodil jsem do jedné čajovny, kde mistr  odborník uměl namíchat každému do vodní dýmky takové množství opiátu, kolik snesl… Každý jsme měli stejnou náladu, a jen nás to povznášelo… A když někdo vyžadoval toho víc, už mu příště nedal nic. Dnes je to mnohem horší, všichni chtějí vydělat, a proto to musíme řídit a zakazovat… špatná doba přichází.“

A přišla ještě horší, Vy jste nás, pane Miroslave Plzáku, opustil…

 

 

Ve své knize FOR UM, jsem panu Plzákovi rád dal prostor, ale teď si říkám: vlastně na to co vymyslel, řekl, napsal, jsem mu ten prostor dal dost malý, omlouvám se.

Úryvek z knihy:

Tak tomu… publicistovi, literárnímu a divadelnímu autorovi, autorovi rozsáhlé řady vědeckých publikací, lékaři odmilovaných, gynekologovi, sexuologovi, autorovi první vysokoškolské učebnice o poruchách manželského soužití, spisovateli, který napsal třiadvacet knih, dramatikovi, který napsal devět divadelních her, scenáristovi, který napsal jedenáct televizních inscenací, lékaři partnerských vztahů, sexuologovi vědeckých a populárně-naučných publikací na téma partnerských vztahů a manželského soužití, propagátorovi soužití mezi muži a ženou, největšímu expertovi na vztahy všech dob, člověku, který na klinice mnoha lidem pomohl, léky dával, Václavu Havlovi, Janu Werichovi, hospitalizoval jedince, kteří měli politické problémy, Vlastu Chramostovou, Helenu Růžičkovou, několika známým kumštýřům určil diagnózu, aby získali modrou knížku, a nemuseli na vojnu: „To nebylo úplně jednoduché, aspoň nějakou dobu tu kolikrát museli ležet.“ Na klinice ukryl i spisovatele Ladislava Fukse, když ho pronásledovala StB, stýkal se s tehdejší pražskou bohémou, Jiřím Muchou, Jiřím Šlitrem, Milanem Kunderou, Milošem Kopeckým, Kamilem Lhotákem, Jiřím Melíškem či Miloslavem Šimkem: „Tehdy jsem byl nezávislý, volně promiskuitní muž. Byla to krásná doba... šedesátá léta. Na ulicích, v kavárnách a divadlech se hojně vyskytovaly krasavice. Dvě mi byly nejbližší. Marie Drahokoupilová a Olinka Schoberová. Obě však byly programovány pýchou! Muž by se měl vyvarovat prestižního přístupu při výběru partnerky. A důvody rozchodu s oběma byly stejné a jasné: oboustranné pracovní vytížení.“

 

Tak mu udělujeme cenu nejvyšší

Za to, co o nás pravdivě říká

„Muž je lepší než žena, ale žena je lepší než muž.“ a „Ženy spolu hovoří tak, že jde vlastně o dva na sobě nezávislé monology.“

 

Za nejrozumnější názor v boji proti rozvodům

„Manželé se nemusejí rozvádět, i když tvrdí, že je opustila láska milenecká. Ještě jim stále zůstává láska k dětem a láska k penězům, a to jsou dost velké lásky, co je udrží pohromadě.“

 

Za boj proti žárlivosti

„Nudistická pláž by se mohla stát výborným lékem proti žárlivosti manželů.“

 

Za pár rad žárlivcům

„Jak kladný, tak záporný výsledek pátracích akcí žárlivce končí pro něho vždy fiaskem.“

„Harém je obrana proti žárlivosti.“

„A slovo filatelista a žárlivec se vylučují.“

 

Za pozitivum, které se vždy vyplatí

„Vyhrávají vždy ti klidní lidé. Veselí, nonšalantní a sebejistí.“

 

Za harém plných žárlivců

„Harém je obrana proti žárlivosti.“

 „V manželství je nutné hledat podněty radosti, a to nejspolehlivěji obstará hobby.“

„Manželé se nesmějí hádat, protože to nemá smysl.“

„Vždycky pomůže, když člověk přemýšlí.“

„Je to slovo do pranice či spíše do života.“

 

Za návod, jak docílit lásky největší

„Naučte se zpaměti tuto větu a podle ní svůj vztah zkoumejte. Je pravda, že: Stýská se mi po tobě, bolí mě tvoje bolest, bojím se, aby se ti něco nestalo!“

Za to, že dává slovům a činům správný význam

„Ženy víc lžou než muži. Žena bude tvrdit celý život: ,Byla jsem ti věrná,´ ale ke konci života k tomu přidá: ,Ale teď jsem ti nějak věrnější.´“

 

Za chlubismus

„Snobismus je třeba to, čím se chlubíte. Ženou, dětmi, majetkem či společností, do níž chodíte.“

 

 



3.6.2010 - Petr Muk naposledy v Divadle Broadway
3.6.2010

 

Promiň Petře, i když jsem dostal osobní pozvání, jako nejbližší Tvůj přítel, že jsem na Tvém vzpomínkovém rozloučení nebyl… Nešlo to, ale i kdyby to šlo, tak jsem vlastně nemohl, bál jsem se, že to nezvládnu…  Ale neboj, myslím na Tebe, a myslet budu do té doby, než se vydám za Tebou, na ten nikdy nekončící Nebeskej mejdan…

 

Nevím, jestli jsem Ti někdy poděkoval, tak to činím teď. Za to, že jsme se  potkávali léta na kšeftech, natáčeli televize, Gogošou, Silvestry. Pamatuješ, na Nově jsme čekali několik hodin na generálního ředitele Železného, než ho pustí z vyšetřovací cely. Aby se předtočil Novoroční přípitek. Bylo tam na 150 umělců, a všichni jsme chodili, tedy skoro všichni, na panáky, protože se to čekání nedalo vydržet, viď?. A tys to chudáku jediný odnesl. Ale všechny jsi okouzlil, že jsi se omluvil a honorář vrátil. Blbli jsme na kvadrát! Měl jsem ten honorář vrátit také, co? Ale to by museli všichni!

Potkávali jsme se na kšeftech. Nevím proč z mnoha těch setkání mi utkvěl v paměti kšeft na Konopišti, tam jsme si dlouze v šatně vyprávěli. A pak ještě ve Zlíně… spolu jsme příjemně pili až do rána… S Tebou to byl vždy zážitek plný energie, skvělého humoru, citu, a to vše zalité smíchem. Jedním slovem - dlouhá trvající smršť radosti až do rána. Několikrát jsem Tě potkal u Pinkasů v hospůdce, a to jsem věděl, že odchod domů odkládám až na ráno. Ty jsi  zpíval nám všem do ouška a rozdával jsi pozitivní energii. A i když to někteří lidé nechtěli, tak nakonec byli všichni rádi. Jednou se do mě navážel jeden přiopitej neznámej… vadilo mu, že jsme veselí a ty jsi se mě zastal…Byl jsi ke mě vždy milej, takovej opatrovnickej, měl jsem s Tebou pocit, že můžu lidi provokovat a Ty to pak zachráníš… Tak ještě jednou dík.

 

Petře Muku. Nemohu tomu uvěřit, vždyť jsme se nedávno potkali na čerpačce, my jsme jeli z Velké Bíteše, kde jsme hráli s divadlem Pavla Trávníčka. A Ty z Ostravy, kde jsi zpíval Paroubkovi na volební kampani. Nebudu tu psát, co jsi mi o tom řekl, ale souhlasil jsem s Tebou. Objímali jsme se, jako vždycky. Vždycky mě to objímání připadalo, jako dorovnání hladiny citů, energie, radosti, smutku. Kousek od nás stály Kateřina Kornová a Uršula Kluková a nejdříve tiše záviděly a pak v autě nahlas žárlily... Bylo mi to moc příjemné. Vyprávěl jsem jim o Tobě, co vše jsme spolu zažili. Jaký jsi. A bavilo je to až do Prahy.

Při tom objímání na čerpačce jsi mi šeptal do ucha, "To moje děťátko Naomi, tě ty kluku má strašně rádo, díváme se na tebe, na tu tvoji Up.Parádu, děláš to dobře. Já ti tam musí přijít zazpívat, aby mě Naomi měla stejně tak ráda, hahahahaha“. A smál jsi se, smál jsi se jako vždycky, jak ty to umíš, ten smích nikdy nezapomenu. A já se radoval, z toho, že přijdeš do mé Up.Parády, a hned jsem vymýšlel, jak to uděláme. Petře už jsem to napsal, ale nestačil jsem Ti to říci. Radoval jsem se, až do dne, když jsem se dozvěděl… tu smutnou zprávu, že tě toho rána 24.5.2010 neprobudili. Pláču…

Jsem rád, že jsme kamarádi.

Up... truchlíci


: <- 80 :: 90 :: 100 :: 110 :: 120 :: 130 :: 140 :: 150 :: 160 :


Denní aktualita...
Curriculum a tohle víte?
Upír - co vše dokázal...
Hit,hit, hurá - písničky Michala Peška a Upíra Krejčího
Media - co píšou... Upír TV Videa
Ivo Toman: O úspěchu s úspěšnými... V.I.P. Prostřeno
Moderování Zpívání Představení pro dospělé Představení pro děti Dívčí válka Divadlo Pavla Trávníčka Mimtrio Čundrcountry šou
Knihy mnou napsané Kniha on-line: Krásné hororové dětství Básně Články vyšlé
Ulice Legrace
Mezinárodní den smíchu
Fotka s podpisem Fotky - osobní Fotky - se slavnými Fotky - herectví Fotky - pro media Podpisové karty

Weby Kontakt

Zasílání novinek: 



  Partner UPTV

   © Václav Upír Krejčí | Design & Script: Jiří Sychra / wwwbrno.cz .